PROSTŘEDKY ŠERMÍŘSKÉHO TRÉNINKU
(poznámky k organizaci tréninku)
Je zřejmé, že tréninkové prostředky je třeba vždy přizpůsobit především výkonnosti (dosažené úrovni) zúčastněných šermířů a organizačním možnostem oddílu (klubu) v dané cvičební jednotce. To samozřejmě může nejlépe upravit trenér při škole, pokud je ovšem počet závodníků (cvičících) odpovídající počtu trenérů (mistrů šermu). Za vyhovující poměr je možno považovat tři až čtyři závodníky na jednoho trenéra. Při větším počtu cvičících není cvičení školy (ve dvojici s trenérem) vhodné, protože není zdaleka využit čas tréninku k efektivnímu cvičení a závodníci, kteří zrovna necvičí, se nudí!
Všeobecně se předpokládá, že hlavním prostředkem šermířského tréninku je škola (cvičení šermíře – závodníka s trenérem), ovšem v první části této úvahy si uveďme i některé prolematičtější okolnosti úžívání tohoto prostředku. Trenér všeobecně (předpokládejme) provádí všechny prvky pravidelně (správně ?), ale už samotná tato okolnost v sobě skrývá určitá úskalí, protože ne všichni soupeři šermíře budou takto (správně technicky) uskutečňovat šermířské akce. A jiná poloha zbraně v některých případech může úplně znemožnit provedení akce a zapřičinit zmaření dobře zvolené akce a zasažení šermíře. To se samozřejmě nezdá na první pohled relevantní, ale je tomu tak. Rovněž může hrát negativní roli chybné postavení, poloha paže, nesprávné postavení ve střehu i další chybné, nebo naopak dokonalé provedení některých šermířských prvků ze strany soupeře. Je proto, podle názoru autora této úvahy velice žádoucí často, nebo alespoň občas vystřídat partnera pro cvičení, aby takovéto, dejme tomu, odlišnosti, šermíř mohl eliminovat již během procvičování a nezůstávaly, jako překvapení, až pro soutěžní zápasy.
Je zapotřebí, kromě jiného, při cvičební hodině zajistit, aby účastníci měli pocit, že jejich čas je využíván optimálně a to bez ohledu na pocity a možnosti trenéra. Při rozcvičení se čas trenéra zaměřený na cvičence rozdělí na všechny zúčastněné, přitom obvykle není nutné, aby trenér neustále a individuálně opravoval polohy a postavení všech cvičenců, ale zaměří se hlavně na kontrolu intenzity cvičení, v souladu se zaměřením cvičební jednotky a jejího průběhu. Je zřejmé, že intenzita cvičení má postupně narůstat a všeobecně dosáhnout vrcholu intenzity asi ve dvou třetinách a postupně potom intenzitu snižovat.
Pokud se procvičuje akce s fleší, mohou jednotliví cvičenci postupně útočit na trenéra v řadě a postupovat v kruhu (je to něco jiného nežli známý kruhový trénink kdy cvičenci postupně střídají cvičební stanoviště s předem určenými úkony – například : žíněnka – kotoul dopředu a zpět – 5x; hrazda 10 shybů; žebřiny : předklony na jednotlivých příčlích, až ke spodní; lavička : podélně 20x výskoky a seskoky roznožmo). Zmíněný kruhový trénink může být dobrým prostředkem pro zvýšení vytrvalosti(bez ztráty rychlosti), podle tělesné výkonnosti se upravuje rychlost rotace stanovišť i zatížení na nich. Trenér přitom kotroluje správnost střehu i vlastního útoku, jako při škole, ale cvičí všichni účastníci.
Vedle cvičení školy je často účelné využívat cvičení ve dvojicích, kdy cvičící partneři v páru mají různé úkoly, podle účelu cvičení i výkonnosti závodníků. Cvičení ve škole umožňuje trenérovi nacvičovat, procvičovat i trénovat v nejrůznějších variacích jednotlivé akce, podle okamžitých potřeb tréninkového procesu, podle výkonnosti závodníka i tréninkového období v přípravě. Samozřejmě, že všechny tyto popsané možnosti je možno zařadit i při cvičení ve dvojici, ale cvičení ve dvojici umožňuje, lépe než při škole, využívat bojového cvičení (podle boxerů nazývaného kontry), kdy se i při jednoduchém cvičení mohou oba cvičenci snažit o dosažení zásahu. Snad nejjednodušší příklad : útok přímým bodem, jeho kryt a odbod. Využívání kontrů ve škole není optimální možností. Trenér má možnost vždycky usnadnit závodníkovi dosažení zásahu, ale pokud se brání naplno, buď potlačuje závodníkovo sebevědomí (tento potom akci nedokáže účelně uskutečnit v zápase, pro psychický blok nebo, na druhé straně, může snížit autoritu trenéra, pokud je závodník technicky výkonnější nežli trenér). Je řada trenérů , kteří se s touto problematikou nedokáží psychologicky vyrovnat, což by ovšem nemělo být důvodem k tomu, aby se obtížné akce necvičily. Častěji ovšem nastává situace, že se trenér nechává zasáhnout a tím může posílit příliš sebvědomí závodníka, což rovněž není situace příliš žádoucí. To všechno jsou důvody, proč je vhodné, aby závodníci procvičovali různé akce ve dvojicích s různými partnery i cíli (zasáhnout nebo vykrýt), nejenom ve škole s trenérem. Vrcholnou formou cvičení ve dvojicích by měly být kontry, kdy se oba cvičící snaží být v uloženém cvičení úspěšnější než protivník (partner).
Jakýmsi mezistupněm mezi cvičením a volným šermem je volný šerm s omezenou látkou. Vyšším stupněm volného šermu je tréninkový zápas (na určitý počet zásahů), při tréninkových zápasech lze s výhodou využívat i handicapy. Na začátku při nich má výkonnější závodník stanovený počet zásahů o něž již prohrává. Takto je možno trénovat zvyšování psychické záteže. Volný šerm s omezenou látkou a trénikový zápas s omezenou látkou) je často vhodnou formou k nacvičení určité akce k použití v soutěžním zápase. Například platí pouze odbod záludem, (ostatní zásahy se nepočítají). Dokonce je možné uložit závodníkům různé možnosti dosažení platného zásahu.
Všimněme si ještě možností použití tréninkových prostředků podle stupně technické výkonnosti šermíře.
V prvním stupni šermířského výcviku je nezbytné naučit začátečníka správné střehové postavení vzhledem k dynamice šermířských pohybů, pohyb vpřed a zpět (posun a odsun), výpad. Je nutná velmi pečlivá kontrola správnosti postavení chodidel, dolních končetin i celého těla trenérem. Nedoporučuje se větší počet cvičenců, na jednoho trenéra nežli 5, při větším počtu cvičenců je efekt problematický.
Držení zbraně (doporučuje se fleret), podobně jako při základním cvičení nohou – tedy maximálně 5 cvičenců pro jednoho trenéra.
Základní poloha zbraně ve střehu a přímý bod náponem paže - na prsa. Optimální by bylo cvičení ve škole. Trenér nutně musí kontrolovat správnost polohy zbraně v supinaci ve střehu i při bodu, přitom je třeba se neustále vracet ke kontrole střehového postavení (nohama i tělem).Správné držení zbraně (nejlépe francouzského fleretu) posledními články prstů (s trvalým vtlačením jílce zbraně do jamky dlaně, která se vytváři mezi palcovým a malíkovým valem) vytváří nutný předpoklad správně provedeného bodu, kdy všechny části paže i zbraně vykonávají současný pohyb kupředu do výsledné polohy bodu po nejkratší možné dráze. Je třeba dbát, vedle střehové polohy s loktem dovnitř, na uvolnění celé paže ve střehu i při vlastním bodu. Chyby zde vzniklé se odstraňují později velmi obtížně ! To jsou důvody, proč je optimální uskutečňovat tuto část výcviku ve škole.
Pokud žák zvládne uspokojivě tuto první fázi nácviku přímého bodu, přikročíme k výcviku bodu s výpadem. (Podmínky a provádění jsou zcela shodné s předchozím cvičením, je třeba dbát na to, že paže musí být natažená před zahájením prvního pohybu výpadu !) Názor, že výsledný pohyb (bodu s výpadem) je rychlejší, když celá akce započne pohybem nohou je zcela chybný a nemá žádnou podporu v teorii ani praxi ! Navíc je potom možno diskutovat o právu útoku, při kterém je paže ovládající zbraň pokrčená ! Tento útok je možno již docela úspěšně cvičit ve dvojicích s cílem útočníka : včas natahovat ozbrojenou paži a zasahovat stojícího partnera. Dobrou kontrolou provádění (i rychlosti) je, že bod musí zasáhnout dříve nežli dopadne vpředu umístěná noha při pohybu výpadu na podlahu!
Poznamenává se, že pro cvičení ve dvojicích je nejjednodušší ( a s výhodou doporučované) procvičování ve stabilních podmínkách, daného rozestupu – střední rozestup – výpad a výchozí poloha obránce : sixta a výchozí poloha útočníka : střeh. Okamžik zahájení cvičení si volí sám útočník, je důležitý i návrat do střehu, po skončení útoku (bez natažení nohou a nadbytečných pohybů zbraní).
Postupně se zvyšuje „kvalita“ provádění útoku nejdříve změnou původně fixních podmínek na mírně se měnící ( útok s patinandem, ve zkráceném nebo poněkud prodlouženém rozestupu), dále je třeba, aby se šermíř – útočník naučil volit vhodný okamžik pro zahájení útoku (tempo – včasnost). Tato cvičení je samozřejmě vhodnější provádět při procvičování s trenérem (ve škole). Posléze je vhodné rozšiřovat možnosti provádění útoku o tak zvané speciální dovednosti : útočit do (vstřícného) pohybu soupeře - kupředu, nebo při chybném provedení obráncova krytu ( „česky“: luft-paráda, což je sice výstižný popis události, ale názvoslovně nepopsatelná zmršenina, složená z německého vzduch a francouzského krytu - takže lépe : promáchnutí nebo kryt do vzduchu). Samozřejmě, že procvičování je optimální ve škole .
K jednoduchému útoku postupně připojujeme přípravu (se stykem čepelí) a útoky různým způsobem variujeme.
Dále optimálně zařadíme naučenou akci do tréninkového volného šermu a následně do tréninkových zápasů s omezenou látkou.
Toto byl základní přehled optimálního využití různých tréninkových prostřeků při výcviku šermířské akce.
Je na místě se zde zmínit o dynamickém stereotypu a jeho vývoji. Učení o dynamickém stereotypu je teoretický náhled na učení určitého komplexu, navzájem souvisejících pohybů, který vyústí v pohybový návyk.
Jako příklad jsme výše zvolili přímý bod, prováděný výpadem, což je právě komplex souvisejících pohybů (výchozí postavení, polohy dolních končetin a paží a jejci pohybů během výsledné akce) je na místě podotknout, že se jedná o komplex pohybů již dosti komplikovaný.
Nejběžněji uváděným příkladem dynamického stereotypu je lidský krok – chůze. Zde můžeme jednotlivé fáze výcviku (učení se) velice dobře vnímat. Zpočátku se dítě učí držet rovnováhu a kladení nohou při pohybu kroku kupředu, posléze, po mnohonásobném opakování se možnosti chůze rozšiřují, až k dokonalému naučení, při chůzi po nerovném terénu, do kopce, s kopce a podoně se dynamický stereotyp chůze stabilizuje a zdokonaluje. Dále je možno chůzi doplnit skokem, poskokem, dlouhým krokem nebo naopak zkrácenými krůčky, chůzí s břemenem, změnou rytmu chůze(frekvence) a podobně, potom už můžeme hovořit o pohybovém návyku.
Je velmi vhodné si uvedené možnosti rozvoje dynamického stereotypu uvědomovat při nácviku libovolné šermířské akce, abychom mohli její úspěšné používání dovést k úspěchu v zápase se soupeřem.