Arnošt Sedlák

ŠERMÍŘSKÝ STŘEH A ASPEKTY JEHO VÝCVIKU

Úvaha

Šermířský střeh je prvek šermířské techniky, který má vytvořit nejlepší předpoklady bojového úspěchu šermíře. Zahrnuje nejen postavení těla, ale i polohu zbraně a ačkoliv je typicky statickým prvkem musí vytvořit optimální předpoklady pro dynamiku všech šermířských pohybů. Když se hlouběji zamyslíme nad významem střehu pro šermíře, můžeme spatřit, že dovednost používat střeh je vlastně výrazným rozlišením mezi bojovníkem a řadovým občanem. Střehový postoj je totiž významným prvkem nejen šermířského, nýbrž i základním postojem ostatních úpolových sportů.

Při obecném pohledu si všimneme nejdříve, že se šermířský střeh řídí podle toho, ve které ruce drží šermíř zbraň. Je přitom hned na místě poznamenat, že se kinematické vztahy šermířské techniky liší,v případě, že šermíři používají v boji stejnou ruku (pro držení zbraně) od těch, kdy drží zbraň v ruce opačné. Odlišnostem té to techniky věnoval autor této statě jinou úvahu, kterou je možno najít na internetu. Není rozdílu mezi technikou boje dvou leváků od techniky dvou praváků !

Velmi důležitým pojmem pro techniku postavení ve střehu je tak zvaná „čára šermu“. Zde se nejlépe vysvětlí postavení chodidel na podlaze. Ještě je zapotřebí vysvětlit, že dolní končetina na straně ozbrojené paže je noha vpředu (stojící) a druhá dolní končetina (i noha) je noha vzadu (stojící). Potom postaví šermíř chodidlo nohy vpředu na čáru šermu osou chodidla a nohu vzadu kolmo k čáře šermu, tak, aby kotník této nohy byl nad touto čárou. Přitom mezi chodidly, postavenými na této čáře šermu je vzdálenost přibližně 1 a ½ chodidla. Dále je zapotřebí, aby šermíř stál tak, aby oba kyčelní klouby byly umístěny nad čárou šermu. A snad nejpodstatnější je orientace postavení kolen tak, aby tíha těla spočívala rovnoměrně na obou nohách ! Podle klasiky (vycházíme zde z vyučování šermu školenými mistry šermu, kteří byli pokračovateli absolventů rakousko–uherské důstojnické školy – (zde byl vyučován šerm (!) - většina profesionálních učitelů šermu z doby předmnichovské republiky – z Vídeňského Nového Města. Tato klasika je velmi blízká italskému pojetí šermířské techniky) ^¹, která dosahuje velmi dobrých výsledků ve správném umístění těžiště, se umísťuje koleno nohy vpředu nad střed chodidla a koleno nohy vzadu nad špičku odpovídajícího chodidla. Lze zde připustit individuální odchylky, pokud se dodrží hlavní zásada : shodného zatížení obou nohou. Za vážný nedostatek je třeba považovat vychýlení nohy předu směrem dovnitř tj. směrem k hrudi nebo břichu šermíře ! Samozřejmě totéž platí i o špičce této nohy : je chybou i malé pootočení směrem dovnitř Toho to klasického postavení kolenou je možno dosáhnout pouze, pokud se obě dolní končetiny dostatečně pokrčí. Postavení chodidel na čáře šermu pochopí začátečníci nejlépe, pokud se nejdříve naučí jejich postavení ve srazu. Sraz může sloužit i jako postoj pro uvolnění (popřípadě i odpočinkový - během cvičení). Svalstvo dolních končetin se udržuje v určitém napětí tím, že jsou obě odpovídajícím způsobem pokrčeny. Svalový tonus působící směrem před či vzad by byl nelogický. Základním úkolem střehu – tedy části , kterou jsme právě zmínili je umožnit rychlý pohyb vpřed nebo vzad. Přitom musí být trvale otevřeny obě možnosti ! Tyto možnosti – pohybu vpřed nebo vzad – umožní právě udržení shodného zatížení obou nohou. Optimální pohyby ve střehu zahrnují posuny a odsuny. Útočným pohybem, který vychází ze střehového postavení je výpad..

Je tedy jedním z nejdůležitějších úkolů při výuce střehu udržení správného postavení těla, při shodném zatížení obou nohou.Někteří trenéři doporučují jako pomocné cvičení tzv. zkřižné kroky – dopředu i dozadu – autor této úvahy dává přednost cvičením při němž se ve správném postoji zvedají paty nebo špičky (současně i pro každou nohu jinak^²), provádějí se poskoky i výskoky (na místě), podřepy i dřepy (při dřepu ve střehu nelze udržet chodidla na zemi). A dále je žádoucí přikročit k provádění posunů a odsunů. Posuny, odsuny i zkřižné kroky (sem popřípadě patří i předkrok a zákrok) je třeba provádět na verbální pokyn i jako reakci na pohyb trenéra dopředu a dozadu ! Poznamenávám, že je žádoucí provádět ve střehu i pohyby trupem a pažemi (kroužení, hmitání, resp. i tleskání).

Jiná situace je u střehové polohy paře se zbraní. Klasicky byl zvažován rozdíl mezi italskou a francouzskou školou tak, že šermíři italského pojetí zaujímali střehovou polohu velmi blízkou poloze linky, kdežto šermíři s francouzským pojetím měli tendenci zaujímat střehovou polohu tak, aby, pokud možno cítili dotyk čepelí obou zbraní., tedy v poloze vazby, nebo pokusu o vazbu.

Zaujetí střehu se obvykle řadí do poloh útočně obranných (tak jak obranné polohy jsou výzvy, používané jako kryty a útočnými polohami jsou polohy a pohyby zásahů), stejně jako linky. Podobně jako linky je možné zaujímat střeh v poloze horní (nejobvyklejší) nebo spodní. Klasický střeh, podle italského pojetí – viz výše -je zaujímán tak, že zbraň míří na platný povrch soupeře. Jako střehové polohy je možno zaujímat i některou z klasicky vyjmenovaných výzev (nejčastěji sixta či oktáva ! ).

Správné zaujetí střehu (v italském pojetí ) ovšem dává nejlepší návod k provedení útoku bodem – pouhým natažením paže. Na druhou stranu je klasický italský střeh problematický v tom směru, že pokud se šermíř rozhodne nebo je přinucen krýt, v žádném případě nemá předem (v okamžiku zahájení soupeřova útoku) uzavřenou některou stranu terče.

Z uvedeného výše automaticky vyplývá, že střehovou polohu může být i linka (horní nebo spodní). Přitom pokud šermíř zaujímá polohu linky lze očekávat, že bude často užívat včasného výhybu, včasného záludu, popřípadě s kontrotempem). Je tedy žádoucí tyto akce s největší pečlivostí trénovat. Záměr podružný proti pokusu soupeře o akci na čepel, přináší nesmírnou efektivitu, pokud má šermíř linku, ale na druhé straně je značně obtížné její uskutečnění v podmínkách šermířského boje. Nejefektivnějším způsobem boje se včasným výhybem je záměr podružný. Včasný výhyb někteří nazývají „druhou intencí“, ale autoru této úvahy se tento název jeví jako nanejvýš nevhodný a uvádí jej pouze jako vysvětlivku, pro ten případ, kdy by to přispělo k pochopení jejích závěrů.