( osnova : - poznámky k pravidlům šavle provedení přímého seku (bodu) útočné a obranné akce jejich přednosti a nedostatky boj s protiútoky – fleš)

V úvodu své úvahy považuji za nezbytné zdůraznit, že šavle je zbraní sečnou i bodnou a že zásahy vedené šavlí platí na horní polovinu (platný povrch) těla šermíře. Tedy včetně paží (zejména té ozbrojené) a masky. Přitom platí pro platnost zásahu právo útočné. Všechny tyto okolnosti současně vytvářejí podstatu toho, že šavle je nejrozmanitější a tím i nejzajímavější zbraní, ale na druhé straně klade nejvyšší nároky na naučení se touto zbraní vládnout. Také zvládnutí, byť pouze základního výcviku, klade mnohem vyšší časové nároky, nežli bodné zbraně. Proto je málo trenérů, kteří jsou ochotni se této krásné zbrani věnovat.Další významnou komplikací je poměrně komplikované vybavení ( v porovnání třeba s kordem ), které potřebuje závodník pro šerm šavlí. Vedle zbraně a osobního vedení musí být závodník vybaven vodivou bůzou, která pokrývá celý platný povrch, vodivou rukavicí pro držení zbraně i vodivou rukavicí na neozbrojenou ruku. Maska musí být vodivá po celém povrchu, včetně límce a maska musí být vodivě spojena s blůzou.

K právu útočnému je třeba připomenout, že je definováno pravidly a individuální přístup k jeho výkladu je nutno jednoznačně odmítnout. Pravidla šermu definují útočnou akci (útok) jako soustavu pohybů, při které ( a po celou dobu jejího trvání ) je ozbrojená paže útočníka natažená a hrot (či v našem případě ostří zbraně) ohrožuje soupeřův platný povrch, přitom se provádí výpadem.

Ještě jedna definice z pravidel hraje v šavli nezaměnitelnou roli. Je to tzv. šermířské tempo. To je doba potřebná k provedení jednoho jednoduchého šermířského pohybu. Je tedy zřejmé, že útok, provedený dvěma pohyby zbraně automaticky zakládá předpoklad k tomu, že protiútok, provedený jedním pohybem může tento chybně vedený útok předstihnout.

Pravidla šermu jsou poměrně složitá a jejich složitost má(pokud možno nejlépe) zajistit, aby oba bojující soupeři měli stejné podmínky k dosažení vítězství. Namátkou si uveďmě například, že třeba ve skupině v níž bojuje každý s každým o postup do dalšího kola turnaje má každý bojovat ve stejném počtu zápasů po pravici i po levici rozhodčího. Rovněž přestávky mezi zápasy by měly být přibližně stejné. Předností nebo nevýhodou by totiž mohlo být například i osvětlení (někdy, ale to už snad dnes ani ne) svažování planše k jedné straně.

V úvodu je třeba poznamenat, že platnost zásahů vedených sekem z nejrůznějších směrů a na libovolnou část platného povrchu relativně usnadňuje dosažení zásahu útokem, protože velmi silně komplikuje obranu.

Jaký dopad má zavedení registrace zásahů pomocí elektrického registračního a signalizačního přístroje ? Tento vliv můžeme vidět na způsobu boje i na technice šermu. Lze očekávat, že potrvá několik let, nežli se používaná technika přiblíží dřívější. Je to ovlivněno totiž nejen tím, že trenéři ani závodníci nemají dosti zkušeností s tímto, do jisté míry jiným, způsobem boje i tím, že se způsob boje opravdu mění. Jsou zaregistrovávány zásahy,které dříve postranní rozhodčí prostě neviděli a ani rozhodčí (dříve hlavní) si často s rozborem akcí nevědí rady. Z toho pochopitelně pramení řada chyb(není na straně závodníků ! ), která ovlivňuje způsob boje. Způsob boje se pochopitelně nejvíce projevuje na používání protiútoků (nejlépe předseků). Zdánlivě se uplatňuje pocit, že právo útoku získá šermíř, jehož zásah je zaregistrován dříve je i platný. A právě to je velmi závažná chyba. Technické nedostatky totiž ovlivňují rychlost uskutečňovaných pohybů (snad i akcí) a správné provedení útoku se může projevit dřívějším rozesvícením signalizace zásahu až později. Později zde autor ovšem myslí po několika měsících tréninku! Ne v průběhu jedné akce ! Je tedy na rozhodčích, v první řadě, aby správně chápali, rozebírali a rozhodovali uskutečněné akce, protože důsledkem bude dokonalejší technické provádění útoků z čehož vyplyne i zásadní důsledek : že totiž správně provedený útok bude bezpochyby zasahovat obránce dříve nežli špatný protiútok, byť prováděný rychle ! Je tedy jedinou cestou k záchraně šavle jako výjimečné zbraně důsledné dodržování pravidel rozhodčími i výchozí šavlový trénink, postavený na uvedeném dodržování zásad pravidel šermu šavlí. V dnešní, „moderní“ době se příliš nenosí dodržování konvencí a dlouhodobá tvrdá práce, ale podle přesvědčení autora těchto řádků je to jediná cesta, jak zachovat šavli její krásu., která je velmi ohrožena. Je na místě polemizovat s názorem FIE, že šavli škodí používání fleše. Vraťme se k důvodu proč se dostal do pravidel zákaz jejího používání. V rámci boje s předseky (předseky jsou velmi často úspěšnými akcemi v šavlovém boji) začali šavlisté ve značné míře používat záměr podružný proti předseku tím způsobem, že útok zahajovali během (nebo i chůzí) směrem kupředu v očekávání protiútoku (předsekem), tento předsek kryli a zasahovali obránce odsekem z rozestupu, ve kterém už neměl obránce mnoho šancí na úspěšnou obranu. V pravidlech se objevil zákaz používání útoku během a důsledkem toho byl zákaz křížení nohou v útoku, což právě prakticky vylučuje použití fleše (poznámka : útok provedený se zkřížením nohou nemá právo útoku). Skok, kterým nahrazují šavlisté fleš (nohy se nezkřižují ! ) může být spíš nebezpečný nežli fleš, která přejde do plynulého, přirozeného běhu. Na druhé straně ovšem je žádoucí podporovat zákaz používání útoků se ztrátou rovnováhy (při fleši), kdy útočník nedopadá na nohy, ale na trup nebo paže (takovýto útok se trestá neuznám zásahu, atd až vyloučením z turnaje). Je to se stejných důvodů jako nepovažuji za vhodný v současné době prováděný útok skokem ( bez křížení nohou).

Z předchozí rozvahy vychází, že nejvýhodnější (statisticky je nejúspěšnější) akcí v šermu šavlí je útok přímým sekem, nejlépe na hlavu (obecně je dráha krytu delší než při krytu prsou nebo boku a přitom dráha zbraně při útoku na prsa nebo do boku je srovnatelná !). Provedení seku však se musí uskutečnit jedním plynulým pohybem, při včasném natažení ozbrojené paže. Včasné natažení paže znamená, že paže je natažena již na začátku útočné akce – výpadu (popřípadě fleše). Za minimální kontrolu včasnosti natažení paže je možno považovat to, že zásah sekem (okamžik vlastního dopadu ostří zbraně na platný povrch soupeře) se uskuteční dřív než dopad nohy vpředu(dolní končetiny šermíře jsou : noha vpředu a noha vzadu) na podlahu . Pohyb ostří zbraně se během seku nesmí zastavit ! Natož dokonce se vrátit, byť o nepatrný kousíček. Pěst ozbrojené paže se pohybuje přímý pohybem kupředu, z výchozí do konečné polohy při vlastním seku bez zaváhání či dokonce zvednutí ! Stejně tak i loket !

V tomto okamžiku je třeba se zmínit o máchu. Ve starých učebnicích šermu šavlí byl považován sek máchem za jediný možný způsob provedení seku. V zájmu objektivity je nutno přiznat, že pokud byla používána těžší zbraň ( v porovnání se sportovní šavlí, používanou v dnešní době), nezbylo útočníkovi, který chtěl zasáhnout soupeře nic jiného nežli se zbraní „rozmáchnout“. Pro vysvětlení tedy : Pokud chtěl útočník zasáhnout sekem hlavu soupeře a měl vlastní zbraň v poloze terca, opisoval při seku hrotem široký šroubovicový pohyb, začínající pohybem zpět a pokračující až do výsledné polohy seku. Pohyb pěsti a lokte se připojil k pohybu zbraně až od okamžiku, kdy pohyb zbraně směřoval jednoznačně směrem kupředu. Samozřejmě, že předsek, provedený do takovéhoto útoku musí každý rozhodčí pochopit jako včasný. Ovšem jsou případy, kdy se i v moderním šermu šavlí máchu může použít. Je to tehdy, když je rozdíl mezi technickým provedením seku (obvykle odseku) a provedení s máchem zcela zanedbatelný (odsek po primě na hlavu).

Moderní provedení seku, zmiňované výše, zaváděli učitelé – mistři šermu, školení v armádním středisku rakousko – uherské monarchie - ve WienerNeustadt Fechtschule ve vídeňském novém městě. Principiálně předepisovali sek provedený ostřím šavle, držené v konstantním úhlu s předloktím – pod 120°. Tento úhel se během provádění seku neměnil a tím b?lo dosaženo požadovaného, výše popsaného efektu (pohyb hrotu i ruky a celé paže nebyl přerušován! Ovšem nejefektivnější způsob provedení seku zavedl fenomenální maďarský šermíř, vícenásobný mistr světa v šermu šavlí a posléze světoznámý trenér Janos Kewey. Principiálně se tento sek provádí natažením paže ze střehu (obvykle terca) do výsledné polohy, při které je přibližně řečeno pěst před ramenem. Vlastní dosek se přitom uskutečňuje pohybem prstů. Všechny části paže i zbraně vykonávají důsledně pohyb kupředu, bez zbytečných pozdržení nebo výchylek ! Pěst je přitom lehce vychýlena na vnější stranu. Úhel mezi předloktím a osou čepele je menší než dříve doporučovaných 120°, což vytváří předpoklad toho, že zásahová vzdálenost bude o něco větší. Je třeba poznamenat, že k tomuto provedení seku přidával Kewey i fleš.

Je tedy zřejmé jaký způsob provádění seku je možno (jedině) doporučit. Doporučuje se nacvičovat sek zpočátku po styku čepelí (trenér dosekne na střehovou polohu – tercu) a závodník pokračuje bezprostředně sekem. Zdokonalování pohybu seku přispívá totiž i zvuk (při úderu na kryt a následně při doseku). Interval mezi oběma údery je snadno sledovatelný a jeho zkracování představuje tréninkový efekt.

Nebylo by omluvitelné vynechat zmínku o záludu – fintě, i když finta zdánlivě komplikuje otázku včasnosti (práva útoku). Šavlista – obránce totiž musí reagovat na pohroz útoku, naznačený soupeřem, protože pozdržení krytu znamená téměř jistý zásah, ať následně soupeř útočí přímým sekem (bodem) nebo složitěji. Pro úplnost si uveďme, že útoky se záludy se rovněž řadí mezi statisticky nejefektivnější šavlové akce.

Ve starých učebnicích šermu šavlí se dalo dočíst, že zálud – tedy pohroz seku se provádí omezeným pohybem zbraně,ostří zbraně ve směru na předstíraný cíl – část platného povrchu, paže přitom zůstane pokrčená, a poté následuje dokončení seku na jinou část platného povrchu. Pokud zůstaneme u tohoto popisu pohrozu a celého záludu, je zřejmé, že pohroz je objektivně nejvhodnější okamžik k provedení platného předseku. Předsek provedený v okamžiku, kdy se zbraň útočníka zastaví ve svém pohybu nedává rozhodčímu jinou možnost rozhodnutí o právu útočném, nežli, že právo převzal šermíř, provádějící předsek. Vzato do důsledků : pohroz seku je možno provést vlastně pouze takovýmto způsobem.

Nicméně není podmínkou úspěšného provedení záludu výše popsaný pohroz s následnou změnou směru pohybu zbraně. Mnohem efektivnější je uskutečňování záludů zavaných skryté. Chceme – li provést například sek do boku z výchozí polohy terca může po určitou dobu směřovat zbraň - ostří na hlavu soupeře a tato počáteční poloha zbraně, při pohybu kupředu bude evokovat u soupeře – obránce pocit, že útok sekem směřuje na hlavu. Takto můžeme vynechat výše popisovaný, klasický pohroz a dosáhnout plynulého pohybu zbraně, který vyvolává průběhem pohybu zdání pohrozu. Při tomto útoku nemůže rozhodčí postřehnout žádné přerušení pohybu útoku a proto ani dávat přednost seku obránce do útoku. Stejně je možné provedení skrytého záludu při seku na prsa, nebo skrytého záludu „hlava – bok – bod“, ve kterém je vlastně ukryto pouze správné provedení přímého bodu na prsa. Za určitých okolnostímůže být účinný i zálud „hlava – hlava“, i když zde je nutnou podmínkou provedení efektivního pohrozu seku na hlavu, posléze se dokončí sekem na hlavu, protože obránce, snažící se o kryt kvintou nezachytí čepel se okamžitě pokusí o následný kryt boku, nebo prsou. Při skrytých záludech získává útočník významnou technickou i tempovou převahu, jak je patrné z výše, detailně popsaného příkladu skrytého záludu „hlava – bok“.

Ovšem samozřejmě, že je hlavní myšlenkou záludu vyvolat soupeřův kryt, který následně útočník obejde svou zbraní a soupeře zasáhne. Útočník tím získává časovou výhodu, kterou už bránící se šermíř už obvykle nestačí dohnat (stačí k tomu dobře provedený zálud). Jen výjimečně lze doporučit zálud vícenásobný, kterým útočník obchází více krytů. Je nasnadě, že vyvolat řadu po sobě následujících krytů, v takovém sledu, aby je mohl útočník obcházet je velmi obtížné. Proto je v tomto případě(více pohrozů) pravděpodobnější, že obránce provede sek (v časové souslednosti neprávem – do útoku), ale přesto získá, před pozastaveným útokem, přednost.

O krytu v šavli se hovoří poměrně obtížněji než o útoku, neboť je sám poměrně obtížný a náročný. Ovšem jsou šavlisté, kteří svoje úspěchy založili na dokonalé obraně. Podstatou myšlenky obtížnosti krytu je velká rozmanitost útočných akcí, které může šavlista využít : vedle možnosti vést sek na libovolnou část horní poloviny těla, z různých směrů je třeba uvaovat i s kombiancí seků s body. Elektrická signalizace zachytí například i body (předbody na ozbrojenou paži, které byly pro postranní rozhodčí prakticky nepostřehnutelné) a je třeba do budoucna počítat s jejich využíváním.

Nicméně útok bodem je v šavli poměrně riskantní akcí, protože umožňuje předsek na paži, při evidentní průkazu včasnosti předseku. Včasnost předseku může dokumentovat obránce poměrně snadno, tak, že ještě stačí bod vykrýt. Pro rozhodčího je i pokus o kryt bodu po provedeném předseku dostatečným dokladem včasnosti předseku. Kryt po předseku totiž dokumentuje dokonale skutečnost, že při jednom pohybu útočníka, uskutečnil obránce pohyby dva ! Vzpomínka autora na tvrzení výše uvedeného J. Keweye : „Bod útočníka – ananas“ (pro obránce).

Můžeme říci, že významnou nevýhodu obránce, vyplývající z obrovské možné rozmanitosti útočných akcí do určité míry kompenzuje možnost efektivního využívání protiútoků. To samozřejmě platí pokud útočník použije útoku složeného z více pohybů.

Ale útoků se záludy lze použít jen pokud obránce začne krýt.Vykrýt sek je teoreticky snazší nežli vykrýt bod. Bod můžeme vykrýt pouze tak, že během pohybu zbraně, která nás má zasáhnout bodem zachytíme pohybem vlastní zbraně čepel a vytlačíme ji mimo zasáhnutelnou plochu. Pohyb zbraně, která se pokouší o toto popsané vytlačení ze zamýšleného místa zásahu musí být cílevědomý a aktivní. Na druhou stranu je rozdělení terče (soupeřova trupu ) na čtyři části pouze teoretické a nezáleží tak úplně na místě zamýšleného bodu (až na výjimečné okolnosti – třeba při boji zblízka ) pokud máme odstranit soupeřovu čepel ze směru na platný povrch jaký k tomu použijeme kryt. Tak například bod na prsa můžeme stejně dobře vykrýt přímou kvartou, jako kružnou sixtou. Zcela opačná je situace při krytu seku. Kryt se může odehrát zcela pasivně tím, že do správného směru nastavíme včas (tedy dříve) čepel (zbraň), tak aby sek skončil na této zbrani, ale špatné určení směru seku představuje fatální chybu ( nelze vykrýt kvintou sek směřující do boku). O základních obranných polohách je lépe nehovořit odděleně - jednotlivě, ale je vhodnější vytvořit si systém krytů v jejich vzájemném navazování. Nejčastěji je používán systém, který nazvěme horní, do něhož zařazujeme tercu, kvartu a kvintu., přitom jako střehové polohy užíváme obvykle tercu. Tento systém nám umožňuje vcelku dobře zahajovat všechny seky i body (na prsa i na paži ! ) a přechody mezi jednotlivými polohami (při soupeřově záludu) je možno provádět relativně snadno. Je dobře připomenout, že terca a kvarta se zaujímají s nízkou polohou pěsti. Tím se komplikuje soupeřův útok sekem na spodní část boku a břicho.Poměrně obtížně ( značná časová náročnost) se provádí terca po krytu kvintou (kryt záludu hlava – bok).

Druhý systém – nazvěme jej spodní do kterého zahrneme kvintu,sekondu a primu. Sekonda a prima se zaujímají s pěstí ve vysoké poloze. Předností tohoto systému je relativně snadné krytí záludů začínajících pohrozem na hlavu (hlava – bok a hlava – prsa). Nevýhodou systému je obtížnost provádění odvet po primě a sekondě.

Ještě přidejme jeden systém : univerzální kryt. Univerzálním krytem může být kružná terca, prováděnápostupně polokružnou změnou z terce do primy, dále polokružnou změnou do kvinty a dokončí se přímou změnou do terce. Rozsah pohybu se přizpůsobuje rychlosti útoku a rozestupu. Žádný kryt při složitém útoku nelze úspěšně použít, pokud současně nezvětšíme rozestup. Při tomto univerzálním krytu to platí dvojnásobně. Tento kryt se nazývá univerzálním, neboť při správném jeho provedení a při dodržení potřebného rozestupu je možno tímto způsobem vykrýt libovolný útok sekem, do ktréhokoliv odkrytu. Dokonce takto lze vykrýt i útok přímý, je ktomu však nezbytný obrovský cit pro rozestup. Platí zde jedno upozornění : při použití univerzálního krytu obráncem spolehlivě dochází útok bodem.

Logicky docházíme k odvetám po krytech.Obránce, který vykryl útok získává právo na odvetu. Obvykle se po krytu v šavli provádí odsek. Eistuje však výjimečná situace, kdy je optimální po krytu tercou nebo kvartou, i kvintou, provést odbod. Je to tehdy, když útočník zachycuje účinně odseky následným krytem – s tak zvaným přitahováním odseku na kryt. Jsou šermíři, kterým tato technika přináší úspěch. Je to ovšem podmíněno tím, že obránce po krytu sleduje činnost ( a směr krytu) útočníka po doseku na kryt. Právě tomuto „přitahování“ seku se snadno zabrání, pokud obránce bez váhání po krytu odbodává. Bezproblémový je však i odbod po krytu vysokou sekondou – tento odbod je velmi efektivní a snadno jej lze provádět i výhybem( proti krytu kvartou i tercou, obtížněji proti krytu primou).

V předchozím jsme došli k závěru, že pokud obránce útoky kryje je úspěšným způsobem boje provádění záludů (fint). Naopak pokud útočník používá záludů, je úspěšné používání protiútoků.

Na příkladě předseku do přímého bodu jsme vysvětlili, za jakých podmínek může obránce získat právo zásahu při útoku soupeřově. Nejdůležitější podmínkou úspěšnosti protiútoku (kdykoli a v každé zbrani) je otázka rozestupu a jeho udržení během realizace - to je otázka rychlosti přesunu ve směru od soupeře.